Ojmjakon je dedina v republike Jakutsko v Rusku. V roku 1926 tu bola nameraná rekordne nízka teplota -71,2°C. V zime tu bežne teploty klesajú až na -60°C, v lete zas vystúpajú na +30°C.
Dlžka trasy expedície bola 21 000 km, z toho 2 200 km po NECESTÁCH a NEMOSTOCH z Bratska do Tyndy (Sibír) a po moste cez rieku Vitim.
Kontakt:
http://vladivostok.webnode.sk/expedicia-ojmjakon-foto/
http://reflex.markiza.sk/aktualne/1848445_z-myjavy-na-najchladnejsie-miesto-na-svete
vladivos
„Hej kámo, příští roku budu ve škole končit, dám výpověď a hotovo.“
„No mě už to v práci taky sere.“
„Tak někam pojedem, ne?“
„Jasně, něco pořádnýho.“
„Kolem světa. Ale jak?“
„Žigulem.“
Řekli si dva 28 letí kamarádi v pozdních hodinách na vesnické zábavě a přesně takhle se začala psát historie expedice Kolem světa Žigulem. Pak už šlo vše samo. Rozdělili jsme si úkoly. Petr Javůrek, jako zkušený moto nadšenec, vybral a koupil nejméně shnilého žigulíka 2101 z roku 1975 a opravuje a opravuje tak, aby žigulík plánovanou trasu v pořádku zvládnul. Druhý člen posádky Filip Vogel připravuje trasu a snaží se zjistit a zařídit vše, co bude k cestě potřeba.
Teď po téměř roce od osudového večera vyhlížíme 14. duben, datum kdy odstartujeme na roční cestu kolem světa. Čeká nás přibližně 50 000 km dlouhé automobilové dobrodružství. Mimo jiné nás čeká Pamir Highway na Hedvábné stezce v Tádžikistánu, daleká ruská Sibiř, západní pobřeží USA, pyramidy ve Střední Americe, Karibik, Andy, Patagonie v Jižní Americe a mnoho dalšího.
U žigulíka byla provedena generální oprava motoru, poladily se brzdy, tlumiče a výfuk. Také jsme vyměnily sedačky za pohodlnější ze Škody 120 a ještě přiděláme ochranný plech pod motor. A to je asi tak všechno, co stihneme do odjezdu udělat. Víc už necháme na štěstí.
Co nás všechno čeká, nevíme. Co budeme jíst a kde budeme spát, taky nevíme. Ale jedeme. Držte nám palce a sledujte expedici na našem facebooku:
www.facebook.com/kolemsvetazigulem
a připravovaných internetových stránkách www.kolemsvetazigulem.cz (budou spuštěny brzy).
Říkáme si dobrodruzi na jawách a jsme příznivci Jawy, fichtlů, chvějů, pincků, chrchlů a kdo ví jak ještě. Kamarád měl v patnácti v plánu objet na pincku celou republiku a když vyrostl, vyrostl i jeho plán. První cesta byla v roce 2008 na Makarskou do Chorvatska. Cestování na pionýru 50 i více let starém nás dostalo ke všem nějak blíž a odvezli jsme si nevšední zážitky. Potýkali jsme se s nejrůznějšími problémy i naprostou pohodou. Postupem času se vystřídalo mnoho jezdců i motorek. Jezdilo se na Jawě 550, 555, různch typech pionýrů až po Jawu 250 a 350.
Naše cesty:
Makarská 2008 (2497km) Jawa 550/555
Monaco 2009 (3427km) Jawa 550/555
Ukrajina 2010 (1614km) Jawa 50
Bulharsko 2011 (3568km) Jawa 50
Kolem ČR 2012 (1500km) Jawa 50
Itálie-Albánie-Chorvatsko 2013 (4302km) Jawa 250
Švédsko-Norsko-Dánsko 2014 (3391km) Jawa 550/555/50
Španělsko-Francie 2015 (5026km) Jawa 250/350
Švýcarsko-Itálie-Chorvatsko 2016 (3484km) Jawa 250
2017 (???km)
Naše moto zní :
Cestovat se dá mnoha způsoby. Někteří však nehledají určité cíle. Jejich cílem je už samotná cesta.
Kontakt:
https://www.facebook.com/dobrodruzinajawach/
http://www.zikado.cz/jawa/
V létě jsem vyrazil se Škodou 105s z roku 1983 na nejsevernější body Evropy, z původní osmi členné posádky jsem zbyl jen já a 13.8.2016 jsem vyrazil. jel jsem přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, odtud jsem trajektem přeplul do Finska a pokračoval dále na sever. Dojel jsem až do Norského města Mehamn odkud jsem se bohužel neúspěšně pokusil dojít na Kinnarodden což je oficiálně severní evropský mys, jako náhradu jsem zvolil Nordkapp a Knivskjelloden. Zde už mám více štěstí a poté směřuji na jih na souostroví Lofoty, další cíle byli : Trondheim, Bergen, kvůli počasí jsem vzdal výšlap na Preikestollen a Trolltungu a jel jsem se podívat na hřbitov aut ve Švédsku. z města Malmo jsem přes most přejel do Dánska. Další zastávka byl Amsterdam, Antverpy, Brusel a přes Francii, Lucembursko a Německo jsem se vrátil 9.9. domů.
kontakt:
fb.com/
Článok v miestnych novinách TU
Stav Nivy, jménem Oskar, při koupi, teď už je u plastického chirurga a po zimě vyjede úplně novej krasavec
První terénní seznamování s Oskarem nedopadlo moc podle představ :)
Štemby a Rumas u cíle, přesto stále před půlkou cesty, první společné větší výpravy - zdevastovaný památník F.Meoniho v mauritánské poušti
modelka Štemby v Maroku
někde uprostřed Mauritánie daleko od civilizace
písek, skály a žádný benzín - to je Mauritánie
náhodné setkání se známým cestovatelem Jardou Šímou v kempu u Růžového jezera v Senegalu
Ahojte cestovatelia.
Idea pospájať cestovateľov prostredníctvom tejto stránky sa mi veľmi páči. Ponuku prihlásiť sa sem medzi vás sme dostali už dávnejšie. Boli sme však v procese prípravy na veľký výlet a v zásade nerád dopredu šírim podrobné info o trasách, časoch, kilometroch. Mám potom pocit, že to musím za každú cenu dodržať. A to nie je dobré pre pohodu na cestách. Rozbehli sme si k aktuálnemu výletu FB stránku Pohľadnice z ciest. Nie sme autonomádi, ale motocestovatelia, veteránisti.
Kto? Čo? Ako?
Roman Kudroň, architekt, Jawa 350 z roku 1952 (tzv. Perák)
Miloš Vrábel, elektro inžinier, Jawa 350 z roku 1982
Cestujeme na vzácnych historických motocykloch, ktoré sme doslova zachránili zo starého železa. Prešli nákladnými renováciami takmer do pôvodného stavu. Samozrejmosťou bol perfektný lak, perfektné chrómy, perfektné generálne opravy všetkého. Záležalo nám na tom, aby vyzerali a fungovali ako nové. Ako cestovateľské stroje potrebovali niektoré funkčné vychytávky, ktoré sériové modely nemali. Zásadou bolo nezasahovať do originálnych dielov, ktorých ceny sa pohybujú dosť vysoko. Sú to stroje so skutočnou dušou, bohatou všeobecnou históriou a špecifické svojim súčasným životom.
Veľa vecí sme sa pri renováciách naučili, pretože sme všetko riešili buď vlastnými rukami, alebo za pomoci starých majstrov, ktorí svojej profesii zasvätili celý život. S našimi skúsenosťami sme schopní vyriešiť všetky technické problémy.
Možno nie sme celkom podľa súčasnej módy, kde je hrdinom ten, kto sa do sveta vyberie na najlacnejšom čeriepku, možno bez vedomostí a s bohatou podporou. Pre nás sa nejedná o momentálny krátkodobý záujem. Nie je to recesia ani žiadne sponzorované hurá.
Máme radi naše motocykle a ešte radšej na nich cestujeme!
Väčšie výlety za hranice Slovenska nás bavia od roku 2012. Vtedy sme sa vybrali na Krym. O rok neskôr sme si pozreli Moskvu, St. Petersburg a Pobaltie, v roku 2014 sme podnikli veľký výlet na Kaukaz.
Ak by vás zaujímali podrobnosti k týmto výletom, cestopisy nájdete na www.retrotravel.eu
18.5. sme vyštartovali na zatiaľ najväčší výlet, čo do počtu kilometrov a času. Podrobne sme si prešli Strednú Áziu. Teraz to už môžem nazvať najkomerčnejšou cestou – cez Pamír. Momentálne sme v Mongolsku. Na tomto výlete máme v pláne uraziť do 30 000 kilometrov a potrvá nám do konca Októbra.
Budeme radi, ak naše postrehy z ciest pomôžu k obohateniu vašich cestovateľských plánov.
Kontakt:
Ing.arch. Roman Kudroň
www.ab-arch.sk
www.retrotravel.eu
fb: Pohľadnice z ciest
Minulý rok v júni sa vybrali na starých Pionieroch po americkej Route 66.
Predstavte sa nám.
– Ale to už vlastne vieš. Miro Farkaš a syn Matej, ktorý mal vtedy 15 rokov. Obidvaja sme s Martina. Bol s nami ešte kamarát z Moravy ako náhrada za Ďura Číža, čo bol kedysi na Pinčli v Kazachstane. Nápad bol môj, Ďuro nakoniec od toho musel odskočiť kvôli frajerke.
Viacerým je veselšie, nie?
– Naposledy sme zlanárili Moraváka Radka, ale neviem či to bola výhra, ale on na to nebol pripravený. Stále si myslel, že ideme na Duchonku, alebo kam. Motorku mal peknú, naleštenú, ale na takú cestu úplne nepripravenú. Na cestu išiel so surovým motorom a do toho teplo. Keď sme boli v Mohavskej púšti, bolo tam aj 53°C.
Prečo práve Route 66?
– Chcel som to stále vidieť, potom som náhodou zahliadol film, ako sa na ňu chodia česi voziť na Harleyoch a bolo rozhodnuté. Išli sme na tom, na čo sme mali. Mal som také krédo, že na naleštenom chopperi to prejde každý blbec, na Pinčli nie. Potom som hneď oslovil Ďura a zvyšok vieš.
Ako dlho ste plánovali cestu?
– Ten nápad vznikol, keď mal Maťo 11 rokov. Počkali sme, kým si spraví vodičák v pätnástich. Mali sme štyri roky, v ktorých sme zohnali druhú motorku. Obe sme nakomplet zrepasovali. Motorky sú v pôvodnom stave, bez úprav. A popritom vybavovať. Veci, papiere, prepravu… zohnať nejaké peniaze, čo je v podstate nemožné a ani sa nám nič nepodarilo, len čo nám kamaráti pomohli. Tak sme si aspoň z vďaky dali ich mená na motorky. Ako si Maťo spravil vodičák, vyrazili sme. Bol to preňho krst ohňom.
Ako dlho vám to celé trvalo?
– Išli sme tam na mesiac, ale prešli sme to za 3 týždne. Celé je to rozkúskované, 15% sú diaľnice, ale prešli sme ju celú.
Aj po diaľniciach?
– Samozrejme, bolo to o držku, až som z toho mal strach. Keď okolo teba preletel veľký americký kamión, išlo ta šupnúť z cesty. Roztrhané bubny, po celej ceste porozsýpané kordy nám spôsobovali časté defekty. Kolesá som mal ako ježo. Nuž čo, gumy za 10 euro sa v tých horúčavách topili na žuvačky.
Ako ste riešili závažnejšie opravy?
– Aké závažnejšie opravy? Veď nám sa nič nepokazilo, len tie defekty a mne pripchalo palivový ventil. Nekazilo sa nám nič, až sa mi to zdalo nudné. Len Radek pridrel motor. Kôli tomu, že sa bál do benzínu priliať olej, lebo mu to špinilo výfuk. Motor potom nechal vychladnúť a odvtedy mu to nešlo. Bol rád, ked išiel 40, tak sme trpeli aj my. Náhradné piesty sme mali, ale on ich ani za otca nechcel vymeniť.
Spávali ste asi v stanoch?
– Nie, v hoteloch, tam nemôžeš spať v stane kade-tade. Motelov je tam ako dreva.
Najsilneší zážitok?
– Určite Mohavská púšť, keď nás tam chytila púštna búrka. Proti nám šla žltá stena, v ktorej sa začalo blýskať. Nie je kam sa otočiť. Našťastie tam bola benzínka, do ktorej sme sa schovali. V Mohavskej púšti nám došla voda a myslel som, že je po nás. Stáli pri nás všetci svätí, prišli sme ešte do campingu a tam sme im vypili celú chladničku. Najprv vodu, potom pivo. Boli sme extrémne dehydrovaní.
A čo policajti?
– Každý nás varoval, s policajtami sa ani do reči nedávajte, a už vôbec nie fotiť. Prvýkrát nás chytili na diaľnici, myslel som že pôjdeme do basy. Máme problém. NO PROBLEM. Zapol majáky, vyviedol nás z cesty, podali sme si ruky – dovidenia – s úsmevom na tvári. Druhýkrát nás zastavili v Texase. Začali sme sa fotiť. PROBLEM, hovorí policajt. Išiel do auta, zobral si texaský klobúk a povedal. OK, teraz sa môžeme odfotiť. Policajti boli neskutoční. Aj ľudia. Maťo ostal stáť na semaforoch. Čo sa mu stalo? Kľakol Pinčel? Nie, čakám na jedného chlapa, chce si ma odfotiť. Chlap doniesol dve chladené koly, dal nám mailovú adresu, že keď sa nám niečo stane, máme sa mu ozvať. Perfektní ľudia.
Kam sa chystáte nabudúce?
– Cez leto chceme prejsť našu šesďesiatšestku, čo ide od poľských hraníc po Šahy. Tohto roku piánko, musíme sa vyhojiť, aj pošestriť, stálo to veľa peňazí a potom zase na rok niečo naplánujeme.
Prajeme veľa šťastných kilometrov a ďakujeme za rozhovor 🙂
Zhováral sa Mišo.
Kontakt:
FB: Pionýrem po Route 66
Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.
Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.
V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.
Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.
Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.
Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.
Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.
Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.
Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.
Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem
Jmenuji se Jirka, je mi 33 let a společnost na cestách mi dělá moje žena Táňa a naše 2 letá fenka Pyrenejského horského psa – Bella.
Naším domovem na cestách je červený terénní vůz Isuzu Trooper 3.1D z roku 1994. Neoplývá sice přebytkem výkonu – atmosférický naftový 4 válec s výkonem 72kW, ale zase to vyvažuje svou robustností a jednoduchostí – žádná elektronika a další zbytečnosti – ideální vozidlo na výpravy do „divočiny“. Zajímavostí je, že auto bylo dovezeno ze Spojených arabských emirátů a je to vlastně taková nestandardní verze – obvykle se tento model Isuzu Trooper (v evropě prodáván jako Opel Monterey) vyráběl s motorem 3.1 turbodiesel. Ale zřejmě byly v omezeném množství vyráběny modely určené do těžších podmínek – bez turba, pomalejší převod, zadní náprava s listovými pery a bez stabilizátoru (standard byly vinuté pružiny a stabilizátor i vzadu), a minimum výbavy (ale klima je! ) Druhé takové auto se mi po dlouhém hledání podařilo „vygooglit“ někde v Jižní Americe. Jinak co se týče nás, tak auta byly vždy naším koníčkem (zvlášť ty staré „klasické“ vozy), taky velmi rádi cestujeme a máme rádi přírodu. A jelikož nás čím dál méně bavilo jezdit tam, kde jezdí všichni ostatní, snažili jsme se hledat zajímavé a ještě neobjevené místa, kde je krásná příroda a minimum lidí. A když se poměrně náhodou doma objevil Trooper (na čemž má zásluhu můj táta, který původně hledal něco na tahání plachetničky), začal se mi v hlavě rodit nápad na změnu stylu cestování.
Po tom co jsme auto dali dohromady (byl rozebraný motor a bývalý majitel ho měl dlouhé roky odstavené ve stodole) jsme udělali pár úprav, aby se v autě dalo pohodlně vyspat a zároveň se tam vešlo vše, co na cestách potřebujeme a taky aby tam náš „čtyřnohý drobek“ měl pohodlí.
Začali jsme zlehka kratšími „testovacími“ výpravami do Polska (Jura Krakowska, Baltské pobřeží) a minulý rok v září jsme konečně vyrazili na první, pro nás velkou výpravu na 14 dní na Balkán. Přes Bosnu a Hercegovinu vcelku neobvyklým přechodem do Černé Hory (lesní přechod přezdívaný „U tří veteránů“), v Černé Hoře přes národní park Durmitor, poté přes krásné, prakticky neznámé a téměř opuštěné pohoří Sinjajevina, přes Moračke planine kolem jezera Kapetanovo do kaňonu řeky Mrtvica, dále k Albánským hranicím k jezeru Rikavačko (spolu s Moračke planine 2 TOP místa v MNE). Zpět jsme se vraceli po Černohorském pobřeží (které nás oproti vnitrozemí moc nenadchlo) a na posledních pár dní jsme strávili na ostrově Mljet v Chorvatsku.
No a jelikož nás Balkán opravdu uchvátil, už cestou domů se nám v hlavě začal rodit plán na další výpravu – do Albánie. Pokud vše vyjde, tak vyrazíme letos 2016 v první polovině června.
Zdravím vás,
4.6.2016 sa chystám sám na výpravu na Babette 207 okolo československych hraníc. Bude to vyše 3000km.
2-taktom zdar !
Palo.
kontakt:
Sledujte moju FB stránku: Letom Svetom Babettou
